Vzdělávací kurzy jako povinnost? NE! Vzdělávací kurzy jako produkt, služba a benefit pro osobnostní rozvoj!
Když jsme před lety zasedli a zkoušeli nový formát vzdělávání v rámci pražského Pionýrského vzdělávacího centra, často jsme byli zklamaní z toho, že nemalé procento účastníků kurzů přichází s očekáváním, že na kurzu MUSÍ být. Že je na kurz někdo z pionýrské skupiny poslal…
Vlastně nás to opakovaně zaráželo, protože většina z nás vnímala vzdělávací kurzy jako možnost dozvědět se něco nového, poznat nové lidi, odvézt si nové zážitky nebo zkušenosti. Nicméně jsme tehdy a pak ještě mnohokrát pokrčili rameny, že s tím těžko něco uděláme a dál se pokoušeli pokračovat v navržené strategii kurzů s hlavními cíli, aby z kurzů účastníci odjížděli spokojení, s novými známostmi, znalostmi a aby ideálně vším procházeli prakticky.
To by nešlo bez lektorů, kteří celé myšlence a každému kurzu věnují nemálo času a úsilí, aby každý další kurz byl o kousek lepší. Sami chtějí, aby členům ze svých i jiných skupin nabízeli co možná nejlepší vzdělávací bloky. Zároveň jde o další ukázku, že stačí chtít, něco pro to dělat a změna přijde.
Po letech optimalizací kurzů a předávání této myšlenky se konečně začíná objevovat naděje ke zlepšení. Doporučení na kurzy jsou kladná, absolventi se vrací na další kurzy, na kurz instruktora často přijíždí nadšení lidé, kteří na kurz CHTĚJÍ.
Přitom stačilo málo. Odvádět svou práci dobře, zodpovědně a přistupovat ke všemu s pokorou. Zpětné vazby nebrat jako povinnost, ale jako možnost ke zlepšení. Motivovat funkcionáře na oddílech a skupinách, že to má smysl, a dlouhodobě plánovat.
A možná tohle je trochu to, co nám dnes chybí i na pionýrských skupinách. Chtít si alespoň někdy připustit, že vzdělávání může být také radost a především přínos pro naše členy. Že absence na jedné výpravě, aby se členové vzdělávali, může být významným přínosem i pro oddíl, skupinu a především členy samotné. Že činnost v oddíle není jen pro děti, ale také pro nás samotné.
Rozumím přínosu, že získáním kvalifikace (absolvováním kurzu) mohu být instruktorem, vedoucím, být do funkce jmenovaný a dělat dál věci tak, jako generace přede mnou nebo podle zvyklostí a tradic oddílů a skupin. Možná bychom ale mohli s tímto postojem přistoupit i k dalšímu vzdělávání. Uvědomit si, že každá aktivita nebo hra vzdělává. Že to hlavní, co děláme, je neformální vzdělávání, kde pedagogika nebo psychologie jsou hlavními složkami.
O to více je fascinující, že NENÍ zájem o pedagogické kurzy, zážitkovou pedagogiku nebo cokoliv, co má něco s pedagogikou společného. Skoro jako bychom si mysleli, že jsme všeználci a děláme věci dobře. Možná by bylo ale dobré si uvědomit, že vzdělávat by se měl každý, nehledě na věk nebo povolání. A možná i ty pedagogické kurzy za to stojí a jistě nás posunou zase někam dál. Nakonec přece každý vzdělávací kurz je přínosný, i kdyby jen papírem přidaným do životopisu.
Od ledna 2026 by měla přijít nová pionýrská směrnice ke vzdělávání, která mimo jiné přenese odpovědnost za vzdělávání členů na nás samotné, na skupiny, na jednotlivé kraje nebo celý spolek. Pražské pionýrské vzdělávací centrum má jasný směr – plánovat kurzy tak, aby byly naplněné, chtěné a přínosné pro účastníky. Odpovědnost musí přijít i z druhé strany. Skupiny si musí umět naplánovat, jaké kurzy chtějí, jaké kurzy potřebují, co by je zajímalo. A dokud si i nadále budeme lhát do kapsy s tím, jaké kurzy potřebujeme, nikam se neposuneme.
A tak si přejme, abychom na pionýrských skupinách začali plánovat mimo činnosti i vzdělávání, abychom se začali starat o naše členy i v tomto směru a brali jsme vzdělávací kurzy nebo semináře jako benefit a přínos, ne jako opruz a povinnost. Začít můžeme každý u sebe a připustit si, že pedagogická nebo jiná fakulta či škola života nás nenaučila všemu a je nutné chtít se dál posouvat a dále vzdělávat. Protože připravit, domluvit a realizovat vzdělávací kurz není nic obtížného, jen musí být dost lidí, kteří se chtějí dále vzdělávat, na kurz se přihlásí a na kurz s nadšením přijedou.
Martin „Činčila“ Prejza, garant PVC01