Tajemství hradu Rýzmberku očima Bílé paní Apoleny

Další století je za námi. Sto let samoty a nočního bloudění po hradbách, kdy jedinými společníky jsou mi myši, brouci a netopýři. Ještě že mám svou milovanou Klíčnici, věrnou služebnici, která se dobrovolně rozhodla sdílet se mnou mé prokletí. Je nám smutno na hradě, který se za ty roky změnil jen v hromadu kamení. Vlastně celý svět se změnil. Tak ráda bych se zase podívala mezi lidi, aspoň na jediný den… Máme na hradě nového kastelána. Jmenuje se Teodor a je to celkem sympaťák. Hodně ho zajímají staré kroniky, pověsti, rád zjišťuje, co je na nich pravdy. Tak jsme ho s Klíčnicí přivedly na správnou stopu a podstrčily jsme mu kroniku se zaklínadlem, které by nám mohlo pomoci. Vyšlo to! Teodor si pozval na hrad pomocníky, prý nějaké pionýry, aby mu s naším vysvobozením pomohli. Kéž se jim to podaří!

Tajemství hradu Rýzmberku očima Bílé paní Apoleny

Slunce už zapadlo, nastal ten pravý čas. Z dálky se ozývají hlasy dětí. Najednou zazněla strašlivá rána, objevila se mlha a dým… a podařilo se! Stojíme s Klíčnicí uprostřed houfu dětí a můžeme s nimi mluvit! Děti přijely z blízka i z daleka. Všechny se nám představily a dokonce nám přivezly i krásné dárky. Začínám věřit, že se náš osud brzy změní.

Ráno nás probudilo sluníčko a dětské štěbetání. Děti se hned po snídani pustily do plnění úkolů, aby získaly co nejvíc indicií, které je přivedou ke správným odpovědím na hádanky. Když se jim podaří do půlnoci na všechny hádanky odpovědět, bude prokletí zrušeno. „Hele, hele, Bílá paní!“ ozývá se ze všech stran, sotva jsme se s Klíčnicí mezi nimi objevily.


Tahle skupina dětí vyrábí maňásky z ponožek. Děti jsou neuvěřitelně šikovné. S krásnými loutkami nám předvádí i divadlo. Dávám jim pár sladkostí a odměnou za to jsou jejich šťastné úsměvy. Ještě fotečku a pokračujeme dál.

V dalším stanu vznikají také malá umělecká dílka – ozdoby do vlasů z organzy, korálkové stromečky, různé ozdůbky z drátů a korálků a spousta dalších. Z lesa se ozývá bubnování, tak se jdeme podívat, co se to tam děje. To byste nevěřili! Skupina asi čtyřiceti lidí, kteří se vlastně vůbec neznají, bubnuje, tleská a vykřikuje v úžasném rytmu pod vedením dvou hlavních bubeníků. Tohle bych mohla poslouchat celý den.


Ale je čas vyrazit dál. O kousek výš v lese na mě kdosi volá z korun stromů. „Apoleno, podívej!“ Zvednu hlavu a nade mnou letí děcko přivázané na laně. No, pustit se z takové výšky, to už chce pořádnou dávku odvahy! Kdo jí nemá dost, tomu jistě pomůže kouzelný bonbónek.

Od koupaliště k nám doléhají taneční melodie a veselý výskot dětí. Jsme s Klíčnicí zvědavé, tak se jdeme podívat i tam. Už je pořádné horko, tak není divu, že kolem vody je dětí nejvíc. Některé skáčou na velké nafukovací dráze, jiné jsou zavřené v plastové kouli na vodě, další děti v podobných koulích do sebe narážejí na suchu. A tady je salón krásy, kde zručné malířky kreslí dětem na obličeje obrázky. To je krása, jak se všichni smějí a užívají si. Tamhle na vodě jezdí děti na loďkách. Jé, já bych se taky ráda svezla. „Tak pojď, my tě svezeme“, volají na mě dva kluci. No, trošku se bojím, ale co, v nejhorším budu mokrá. Nasedám k nim do loďky, kluci zaberou pádlem a už brázdíme vodní hladinu. Nádhera! Namočeným závojem osvěžím Klíčnici a vracíme se zpátky do kempu.


Oběd, krátký odpočinek, a pak zase hurá užívat si připravený program. Hemží se to tady jako v mraveništi. Žádný zmatek – každý ví, co má dělat, kam má jít, kde má být, takže se nikdo nestrká, nehádá, nemračí. „Ivanko, kde jsou ty naše krabice? Ivanko, mám to položit sem? Ivanko, kde najdu nůžky?“ Kdo to je ta Ivanka, která všechno ví? Aha, tahle malinká paní, která to tu má všechno na starosti. Obdivuhodné, jak dokáže telefonovat, odpovídat na pět otázek najednou a ještě se pořád usmívá!


Je večer. Děti přicházejí na hrad Rýzmberk. Snad už tuší, jaká je správná odpověď na tajemnou hádanku. Vítáme je s Klíčnicí na nádvoří a předáváme jim poslední obálku, tu nejdůležitější. Jsou v ní nápovědy, které vedou k poslední odpovědi. Co ukrývá tajemná truhla? Děti si prohlížejí hrad, baví se při kouzelnickém vystoupení. Ale slunce pomalu zapadá. Nastává čas hádanek a kouzel. Vlajkonoši přivedli skupiny podle barev do hradního amfiteátru. Všichni jsou napnutí, ale nejvíc já a má Klíčnice. Tahle chvíle rozhodne. První hádanka – a následuje správná odpověď. Pak druhá, třetí … celkem šest správných slov děti uhodly. Pak se objevila tajemná truhlice. Chvíle napětí … a co se v truhle ukrývá? JABLKO – křičí všech sedm set dětí téměř jedním hlasem. A truhla se sama otevírá a Klíčnice z ní vyndá krásné červené jablko. Beru ho do svých rukou a cítím, že prokletí je pryč. Já i Klíčnice jsme volné a můžeme žít jako obyčejní lidé! Pionýři to dokázali! Zaslouží si odměnu. Každý dostane na památku kovové jablíčko na krk. A navíc kouzelné světlo do lampionu. Kéž je ten plamínek ochrání na všech jejich cestách, v časech dobrých i zlých. A já doufám, že na některé z jejich cest se zase potkáme. Stali se z nás totiž za ten krátký čas přátelé.

Více fotek najdete na našem facebooku.

Publikováno: úterý, 11.06.2013 14:52 Vložil: Dáša Čechová

« Zpět na výpis článků

© 2019 Pražská organizace Pionýra | praha@pionyr.cz