RESET 2013: Obchodníci s deštěm

Prší. Už dlouho. Je pondělí 3. června a začínám být trochu nervózní. Ne snad kvůli svému domovu, ten voda vyplavit nemůže, ale kvůli Resetu, tedy Republikovému setkání Pionýra. To se má konat o víkendu a já nemám ponětí, jestli je poblíž kdyňského kempu nějaká řeka či potok, která ho může spláchnout. Lituju, že jsem areál ještě neviděla. Příliš mi nedodává ani fakt, že skauti své setkání, které mělo být jen čtyřicet kilometrů od nás, zrušili. Pravda, louky pod Švihovem bývají zatopené při každé větší vodě, ale stejně. Snažím se nepanikařit.

RESET 2013: Obchodníci s deštěm Úterý večer. Konečně dobrá zpráva. Tedy alespoň částečně. Přestalo na chvíli pršet a na internetu se objevily fotky z dnešního odpoledne. Zasedal tu krajský výkonný výbor, terén obhlédl a rozhodl, že to klapne a nic se rušit nebude. Louky jsou sice podmáčené a po cestách stéká voda, ale má být hezky, tak to snad vyschne. Z fotek je sice patrné, že má Ivanka Mochurová z organizátorského týmu vyhrnuté nohavice a sandály jen tak naboso, ale nevěsím hlavu. Jo, potok ani řeka kol kolem není! Zprávu o tom, že se Reset koná, rozesílám i do světa prostřednictvím pionýrského facebooku.

Středa. Sluníčko svítí, je krásně a doslova vedro. Tedy alespoň v Plzni. V duchu doufám, že totéž počasí je i ve Kdyni a půda vesele vysychá. Rozesíláme aktualizovanou tiskovou zprávu do médií, že se setkání koná. Vyhráno ale není, bojím se, že se budou výpravy hromadně odhlašovat, střední, severní a jižní Čechy jsou totiž pod vodou. Ivanka mě uklidňuje, že ubylo jen pár jedinců. Na nahlášených osmi stovkách pionýrů by to nemuselo být tak znát.

Ve čtvrtek dopoledne je dost zamračeno a trochu zima. Balím věci s sebou. Vše už mám přichystané za dveřmi, když si uvědomím známou poučku: Nebal jen podle toho, jaké je aktuálně počasí, přibal i něco navíc. Do tašky tak přihazuji další kraťasy a po chvilce váhání přidávám i tílko. Co kdyby náhodou. Na předpověď počasí se ale z principu nedívám. Věřím, že bude hezky, tak není důvod. To, co nás čeká, stejně nezměním, tak proč se případně rozčilovat předem.

Ve Kdyni je ale krásně a práce je v plném proudu. Kraťasy si na sobě nechávám až do pozdní noci. Pomáháme, připravujeme, chystáme. Stružky na cestách už nejsou takové, ve stanech, které mají být jídelní, je ale slušná porce bahna. Nevím, nevím, jestli to vyschne. Tohle budou muset pionýři zvládnout. Večer mě kluci přesvědčí, ať se přece jen podívám na internet, jak má o víkendu být. Předpověď říká, že v sobotu bude odpoledne pršet. Rozpětí, kolik vody přibude, je velké – od 1,7 mm do 19 mm. Ach jo, snad se nám to nejhorší vyhne. Přesně proto jsem tu předpověď vidět nechtěla, akorát je mi to teď líto.


Pátek ráno vykouknu z okna a oblékám znovu kraťasy. Práce je všude dost, takže si ani nevšimnu, kdy začalo sluníčko pálit. Paráda, tak to má být! V poledne přijíždí první výprava a my znovu koukáme na předpověď. Deště a bouřky ano, ale už ne tolik. A naprší maximálně 3,5 milimetru. To už zní mnohem lépe. Odpoledne se převlékám do tílka, sluníčko ukazuje svou pravou tvář a nádherně hřeje. Mé obavy, že výpravy nepřijedou, se naplňují naštěstí jen z malé části – snad žádná skupina nedorazí v nahlášeném počtu členů. Ztráty nejsou tak hrozné, celkově tak stovka pionýrů. I tak je nás tu 710! Dlouhé kalhoty si tentokrát oblékám, ale až na večerní rituál, budeme dlouho stát, tak pro jistotu.


Sobotní ráno mě přivítá blankytně modrou oblohou. Kraťasy jsou jistota, tílko jakbysmet. Ještě než se ale stihnu nasnídat, padne na kemp a přilehlé okolí tak hnusná mlha, že není pořádně vidět. Mám se převléci? Nemám? Rozhodně ne! Mlhu i chladno ignoruji a setrvávám v tílku. Vyplatí se, sluníčko vykukuje už v brzkém dopoledni. Mraky se sice honí, ale slunce pálí a všichni si užíváme krásné počasí. Na Kladně prší. V Litoměřicích taky. Nad Plzní je černo, něco přijde. Špatné zprávy přicházejí ze všech stran. Někdy odpoledne kdosi pronese, že i kdyby začalo pršet, teď už klidně můžeme říct, že počasí na setkání vyšlo. Mlč, ještě není vyhráno, okřiknu dotyčného. Na předpověď už se nedívám, beztak ani nemám telefon s internetem u sebe, není čas.


Sobota večer. Rýzmberk. Krátce před závěrečným rituálem a pokusem o vysvobození Bílé paní je obloha takřka jako vymetená. Podařilo se! Lampionový průvod cestou zpátky je úžasný. Světýlka svítí, všichni v pořádku dorazili domů. Stále ani kapka!

Nedělní ráno je znovu jaksi zamračené, respektive zamlžené. Nad shromážděnými stovkami pionýrů, kteří rekapitulují setkání, je jen bílo. Ještě než ale začne to pravé balení stanů, týpí a vůbec všech věcí, vykoukne znovu ten kulatý žlutý zázrak. Výprava za výpravou postupně odchází na parkoviště k autobusům. Mraky se začínají honit čím dál víc. Zavírají se dveře autobusu, který má děti odvézt na vlak. Jde o poslední autobus z té největší vlny. Kemp už je téměř vylidněn, zůstává jen pár desítek pionýrů, kteří mají na odjezd domů ještě čas. A v tu chvíli začnou na zem dopadat první kapky deště. Neuvěřitelné načasování. Naštěstí jde jen o malou přepršku, za chvíli už zase svítí sluníčko. I poslední pionýři za sucha odcházejí. V suchu také balíme všechny pořadatelské věci. Hodinu poté, co poslední účastníci opouštějí kemp, obloha doslova zčerná a přichází průtrž mračen. Neuvěřitelné.


Je pondělí 10. června. Sedím v práci a za okny lije. V podstatně stejný scénář jako před týdnem. Jsem otrávená, déšť je ubíjející. Pak mi to ale dojde a na tváři se mi rozlije úsměv. Pionýrský bůh musí existovat. Jak jinak si vysvětlit to, co se stalo? Mezi dvěma povodněmi, kdy prší a prší a prší, se zčistajasna udělá krásně. Co krásně, nádherně! Ne moc dlouho dopředu, jen do té míry, že louky, na nichž mají vyrůst desítky stanů, jsou nakonec celkem dobře použitelné. A přímo při Resetu sluníčko pálí a nespadne ani kapka. Takže program, který na hezkém počasí závisel, se vydařil na jedničku s hvězdičkou. Takže děti, které doma spláchla voda, můžou na tyhle problémy na dva dny úplně zapomenout. Takže nikdo nemusel vytahovat pláštěnku. Takže vyhrnuté nohavice byly jen kvůli horku, ne kvůli vysoké vodě. Takže celé dny nesvítilo jen sluníčko, ale i úsměvy na tvářích dětí i dospělých. Takže…

„Nutný je věřit a strašlivě chtít…“ – to zpívá skupina Hop Trop ve své písničce Obchodník s deštěm. A my všichni, kteří jsme ve Kdyni byli (a ještě další navíc, kteří přijet nemohli), jsme zkrátka tak moc chtěli, že jsme to dokázali. Takže díky, že to nebyl jen sen a pohádka…


Více fotek najdete na našem facebooku.

Publikováno: čtvrtek, 13.06.2013 10:51 Vložil: Mirka Tolarová

« Zpět na výpis článků

© 2019 Pražská organizace Pionýra | praha@pionyr.cz