Noční pochod za Brdskou čarodějnicí – kratší trasa

V rámci oslav 25. výročí obnovení samostatného Pionýra uspořádala 117. PS Kalich ve dnech 24.-25.4.2015 noční pochod za Brdskou čarodějnicí. Na výběr byly dvě trasy (12 a 25 Km). Kratší trasou prošlo 18 účastníků z 49. PS Kočovníci, 68. PS Lvíčata, 117. PS Kalich a 188. PS T.O. Bobříci.

Noční pochod za Brdskou čarodějnicí – kratší trasa

Reportáž z (krátké) Brdské čarodějnice

Stojíme na Hlavním nádraží v Praze. Snažíme se držet spolu. Zatím jsme čtyři. Tři děti a jeden vedoucí – Lvíčata. Vedle místa, kde čekáme, právě zastavuje opožděný vlak na Beroun a davy lidí se hrnou dovnitř a ven. Mezi lidmi můžeme rozeznat bronzovou sochu rodinky s kufrem, jsme na prvním nástupišti. Před chvíli jsme se vydrápali z metra a zakoupili si lístky. Teď čekáme.

Už je vidíme přicházet. Prodírají se davem před vlakem na Beroun a míří naším směrem – Bobříci a Kočovníci. Tak jsme se našli – všech jedenáct. Nástupiště z kterého má odjíždět náš vlak zeje prázdnotou. Linka S7 směrem na Řevnice – tam je shodou okolností i naše cílová stanice. Téměř vzápětí zapiští brzdy a už je tu červenomodrý dvoupatrový city elefant, samozřejmě vyšplháme do patra, usadíme se a jedeme.

Vlak se šine krajinou, Praha-Smíchov, Praha-Velká Chuchle, Praha-Radotín a dál a dál přes Dobřichovice až do Řevnic. Některé názvy stanic nám vykouzlí úsměvy na rtech, zvláště Velká Kukle a Do-břicho-více.

V Řevnici dojdeme do sokolovny, máme jí pronajatou na noc. Musíme si ale pospíšit, protože za necelou hodinku nám jede vlak zpátky do Všenor odkud budeme startovat. Bereme si proto sebou jen nejnutnější věci – večeři, baterku, bundu, mikinu, čepici a rychle se vracíme na nádraží.

Vlak stíháme krásně a za několik málo minut už stojíme na startu. Milý pán startér se na nás směje a nechává si nás všechny zapsat do startovní listiny. Dostáváme obálky s úkoly a popisem trasy, nafukovací balónky, o kterých ještě nevíme k čemu budou, provázek, lihovku, mapu a buzolu. Všichni zapsáni, otevíráme první obálku. Velí nám jít podél nádraží, dále po žluté až na dětské hřiště. Provádíme poslední kontrolu batohů, zvedáme se a vyrážíme na trasu.

Cestu ulicemi městečka jdeme ještě za světla a musíme se držet na chodnících. Už se těšíme do lesa, kde si budeme moci běhat kam nás napadne. Jen co narážíme na turistickou značku, začíná pozvolna hra, která se nás bude držet celou cestu – Chytání značek. Každý, kdo se první dotkne značky, má bod. V poklidném tempu dorážíme k malému rybníčku a dětskému hřišti. Posadíme se na velikou a dlouhou lavičku, otevřeme si obálku, a poslechneme si něco málo z historie obce Všenory.

První úkol, který nám nakazuje obálka, je velmi jednoduchý a pro nás příjemný – máme si pohrát na dětském hřišti a zahrát si nějaké tradiční dětské hry. Zkusíme schovávanou a na babu. Když jsme si dostatečně odpočinuli bereme batohy a vyrážíme dál.

Cesta začíná stoupat. Žlutá značka pokračuje. Stoupáme a stoupáme. Objevují se první nelichotivé poznámky k cestě, kterých bude ještě za večer mnoho. Další obálka a delší pauza na večeři nás čeká až u křižovatky s červenou značkou – Červená hlína. Vyhlížíme spásnou červenou barvu mezi bílými pruhy, ale marně. Cesta stále stoupá a stoupá. Konečně. Před námi mezi stromy prosvítá rozcestník. Padáme na zem, zhluboka oddychujeme a ten, který se už dostatečně vzpamatoval, se pouští do večeře.

Třetí obálka nám sděluje informace o blízké vesnici. Popisuje další cestu, na rozcestník po červenožluté z něj na další rozcestník po modročervené. Nakonec dojde i na úkol. Máme si nafouknout balónky, přivázat si je k batohům a lihovou fixou na ně nakreslit vtipné, nebo svoje obličeje. Činnost je to zdlouhavá, ještě že máme mezi sebou profesionála – jak sám tvrdí – na zavazování balónků, to nám to alespoň trošku usnadňuje. Přesto se nám nedaří odvrátit nevyhnutelné a jsou malé ztráty už při nafukování a kreslení, naštěstí máme náhradní balónky a ty to zachrání. Čarodějnice na Babce bude kontrolovat, kdo donesl všechny. Než vyrazíme, stihne nás předejít jedna výprava. Poslední úpravy a pokračujeme v cestě i my.

Jdeme cestou, lesem. Už nás neunavuje věčné stoupání, cesta jde mírně nahoru a zase trochu klesá a tak pořád dokola. Sluníčko rudne a mizí mezi stromy. Šeří se. Šero se pozvolna a nenápadně prohlubuje. Najednou nikde nevidíme žádnou turistickou značku. Panika. Zastavujeme a vedoucí soustředěně sledují mapu. Natáčejí ji sem a tam. Po chvíli nerozhodně pokračujeme. Za zatáčkou nás čeká uklidnění – další značka. Míjíme rozcestí U Šraňku a pokračujeme až k rozcestí U Trojáku.

Tady stojíme. Máme krátkou pauzu na oddechnutí. Otevíráme čtvrtou obálku. Dozvídáme se něco málo o nedaleké osadě, trempech a zvláštním vodopádu, ani jedno však nevidíme. Nakonec přichází to nejlepší – další úkol. Kdesi v našem okolí se nachází „Sušenkový strom“. Bereme buzolu a nastavujeme požadovaný azimut. Třicet kroků. Nic. Kolem nás je tma a v ní se nenachází žádný zvláštní strom. Jen samé smrky a sem tam břízka. Otáčíme se a chceme zklamaně vyrazit zpět na cestu, když tu náhle kousek od nás na druhém konci malé loučky ho vidíme. Krásný voňavý strom ověšený lahodnými sušenkami. Každý si bere malé občerstvení a vyrážíme zase na cestu.

Jdeme po červené směrem na Skalku, již se nás dotýká únava. Stále však šlapeme dál a dál do temné noci. Cesta je rovná a velmi dlouhá. Konečně na jejím konci rozeznáváme nějaké budovy a vidíme světlo. Před zavřeným kioskem se usadíme kolem vyhaslého ohniště a otevřeme další obálku. Zase nás čeká něco málo z historie, ale už jsme tak unaveni že moc nevnímáme. Úkol je prostý, spočítat čtverce na obrázku. Každý se o to pokusí a každému vyjde jiné číslo. No co, správnou odpověď se snad dozvíme na Babce. Ještě chvíli odpočíváme. Nakonec musíme pokračovat. Zvedneme se a pomalu pokračujeme.

Zelená se klikatí lesem a my z ní máme zahnout na Babku po neznačené cestě asi 150 metrů za elektrickým vedením. Za vedením, ale nenacházíme žádnou cestu. Pokračujeme po zelené a zahýbáme na první možné cestě. Neznačené cesty se před námi klikatí a my pomalu mizíme v podrostu. Zastavujeme se. I neznačená cesta kamsi zmizela a stojíme sami uprostřed lesa. Kolem je tma a ticho. Obzor je na všech stranách rovný. Nikde to nevypadá na nějaký kopec. Sesuneme se na zem a necháme vedoucí aby se radili. Hrbí se nad mapou a diskutují. Potom se rozejdou do noci. Každý jiným směrem a my vidíme jen mizející světla baterek. Křik. Kdosi volá, že našel modrou značku. Pomalu vstáváme, abychom pokračovali ve své pouti.

Po několika desítkách metrů, ušlých po uzounké lesní cestičce, skutečně narážíme na cestu s modrou značkou. Chvíli po ní jdeme, dokud nenarazíme na odbočku nám dobře známou jako „odbočka k vrcholu“. Odbočíme. Poslední drobné stoupání a jsme tam – Babka.

Pan startér na nás už čeká a opět se mile usmívá, vyptává se jaká byla cesta, a jak se máme. Potom nás zavede k ní – Brdské čarodějnici. Čarodějnice se vznáší ve vzduchu a kouká na nás z výšky. Děkuje nám, že jsme se na ní přišli podívat a ptá se, jestli by se nechtěl někdo nechat sníst. Nikdo se k tomu nemá. Proto se rychle rozloučíme a přejdeme zpět k ohni, kde na nás už čeká čaj a diplomy.

Sedíme u ohně a začíná se nám nálada trochu zlepšovat. Vrcholová čokoláda nám jí ještě více zvedne. Pohoda a klid.
Čas se nachýlil a musíme zase vyrazit. Pod kopcem nás čeká sokolovna s velmi pohodlnými spacáky. Vstáváme a odcházíme. Cesta vede stále dolů a dolů. Spokojeně klesáme a velmi se těšíme do spacáčků. Cesta uteče jako voda a už procházíme městečkem. Otevřená branka, dveře, schody a už nás čekají spacáky. Jen se převléct a vyčistit zoubky. „Dobrou noc.“

Ráno je rozespalé, Bobříci nás opustí dříve, protože mají v Brdech se zbytkem své pionýrské skupiny nějakou hru a my se pomalu vyhrabáváme z postelí. Snídaně. Sbalíme si věci a opustíme naše noční útočiště. Než bude čas odjezdu zastavíme se ještě na hřišti, kolem kterého jsme šli včera v noci. Zajezdíme si na lanovce, hrazda nás pobaví, kolotoče zatočí a houpačka zhoupne.

Je čas jít na nádraží. Chvíli čekáme a už je tu vlak. Linka S7 do Prahy-Hlavní nádraží. Jedeme. Opět míjíme ty komické stanice a na Hlavním nádraží v Praze vystoupíme. S Kočovníky se rozloučíme u vstupu do metra. Každý oddíl jede jiným směrem. Rodiče nás už určitě čekají doma s obědem.


Reportáž napsal Radovan Mlejnek (Piškotek) z 68. PS Lvíčata

Foto Marcel Šíp z 49. PS Kočovníci

Publikováno: středa, 29.04.2015 13:42 Vložil: Michal Krtek Rejzek

Související odkazy

Přiložené fotografie

Večeře na rozcestí Červená hlína  Hledáme strom sušenkovník Odpočinek v cíli na Babce  Překonáváme Babský potok

« Zpět na výpis článků

© 2019 Pražská organizace Pionýra | praha@pionyr.cz