V sobotu a v neděli už každý vyrazil na některou z přibližně osmdesátky dílen, kde se přiučil něco nového, co využije ve svém oddílu či skupině. Samozřejmě nechybělo vyrábění (namátkou jmenujme kumihimo, šperky z kůže, kanzaschi či ozdobná mýdla), sportovní aktivity (lana, orientační běh, orientální a country tance či sebeobrana) a diskuze a semináře s různou tematikou. Bylo z čeho vybírat, velmi zajímavý blok věnovaný konfliktům a emocím vedl psycholog Zdeněk Šimanovský, autor několika odborných publikací. Naprostou většinu dílen ale vedli jiní pionýři, kteří tím do našich společných kamínek přihodili polínko.

Ani letos nechyběl bufet a oblíbená herna Mindoku, tentokrát okořeněná soutěží o trička. Pokud jste na Kamínkách byli, můžete nám o svých zážitcích, zkušenostech a pocitech napsat ([email protected]), vy ostatní sledujte pionýrský web nebo facebook, kde najdete informace o dalším ročníku. A všichni si můžete prohlédnout fotky na webu Kamínek nebo na facebooku.

Osobní poznámka
Kamínka se letos konala v Plzni, v mém rodném městě a v městě, které se pro letošní rok stalo Evropským hlavním městem kultury. Pro mě to znamenalo jediné – snaha a obavy o to, aby vše klaplo, byly u mě ještě větší než jindy. Co když se lidem nebude líbit ´moje rodná škola´, co když jim bude vadit, že má tolik pater a žádné výtahy nebo že se na obědy musí chodit ven? A naopak – co když se ve škole něco přihodí? Někdo něco rozbije nebo si na nás třeba budou stěžovat lidé ze sousedství? Otázek, jež se mi po celý víkend honily hlavou, bylo mnoho.

Spoustu z nich smazávaly usměvavé a spokojené obličeje účastníků a mně to zase došlo až pozdě. Když se sejde parta lidí, kteří jsou podobně naladění, můžou být v podstatě kdekoli a budou spokojení. Vědí, že mají kolem sebe kamarády, přátele. lidi, kteří vědí, co znamená dělat něco pro druhé. A dělat to s úsměvem, dobrovolně a pro radost. Takových lidí jsem za víkend potkala stovky. Díky a věřím, že se vám u nás v Plzni líbilo.

Ten největší dík patří dvěma lidem, bez nichž by Kamínka nebyla – Lídě Kočí a Dušanovi Pěchotovi. A za úvodní rituál spojený s tancem patří poděkování Dáše Čechové a Jáje Antošové z PS Mír Domažlice. Dámy a pane, smekám! 😉