Honza, a nejen on, však náhle ohromeně hledí na třípatrový dort, který se před ním objevuje na stole. Martin Bělohlávek prosí o klid, zve Jana Pangráce k sobě a nepřeslechnutelně rozechvělým hlasem říká, že má tu nejpříjemnější povinnost – předat mu z rozhodnutí České rady Pionýra nejvyšší pionýrské ocenění, Křišťálovou vlaštovku (pro rok 2018). V tu chvíli vypukne vřava – všichni přítomní vstávají a tleskají. Ne, aplaudují! Honza Pangrác hledí stále ještě trochu nevěřícně, když přebírá sponu na kravatu, dekret, kazetu s vlaštovkou a (trochu netradiční, klobásovou) kytici.

Po chvíli už sedící Honza jen nevěřícně brouká: „To jste mně ale překvapili!“, když ho přítomní žádají, aby ukázal skleněný odlitek symbolizující vlaštovku, a ptají se, zda jde opravdu o originál. Ano, potvrzují hosté… Následuje zakrojení dortu – kousek musí dostat každý, protože – jak Honza několikrát zopakoval – každému přítomnému náleží i kousek vlaštovky: „Sám bych přece nedokázal nic…“

„Za dlouholetou práci v Pionýru“ – stojí na dekretu a nikdo nespočítá stovky či spíše tisíce hodin práce – s oddílem, jako vedoucí pionýrské skupiny a „služebně velmi zasloužilý“ předseda dřívější Okresní rady Pionýra Domažlice. Také jako člen České rady Pionýra a předseda Plzeňské krajské rady Pionýra, což jsou ony nadstavbové funkce, kde po Honzovi zůstala hluboká a příkladná stopa. A jen obtížně je možné vypočíst čas strávený na pionýrské skupině či počty táborů, které vedl…