Ať Pionýr funguje jako džíny!
Herec Honza Zadražil: I já denně zažívám dobrodružství na míru.Pionýr je pro mě člověk, který jde o krok dál než ostatní.Ať Pionýr funguje jako džíny! Ať je známý, mladistvý, praktický, ale ať se neobnosí.
Nedávno jste si mohli přečíst rozhovor s olympioničkou Štěpánkou
Hilgertovou. Tentokrát jsme oslovili osobnost z úplně jiného ranku –
herce Jana Zadražila, který rád vyhledává zajímavé příležitosti nejen
v herectví. Do Pionýra chodil jako dítě, stejně jako naprostá většina
jeho vrstevníků, vedoucím už se ale stát nestihl.
Se sympaťákem Honzou jsme se setkali v Brně, kde už osmou sezonu exceluje
coby Nikola Šuhaj v Baladě pro banditu. Nad šálkem čaje jsme si povídali
o tom, jak na svůj oddíl vzpomíná, co mu členství v Pionýru dalo a co
si o něm myslí dnes.
Co se ti vybaví, když slyšíš slovo pionýr?
Džíny…
To je poměrně neobvyklá asociace, proč zrovna
džíny?
Je to věc zhruba stejně datovatelná i co se týče doby vzniku. Takhle si to
pamatuju. I tatínek mi říkal, když jsem byl malej, že se tím slovem
označovali lidi, kteří se rozhodli, že úplně změní svůj život, že
odejdou i třeba ze své země a půjdou někam, kde před nimi ještě nikdy
nikdo nebyl. Průkopníci. A ty džíny… Když jedeš objevovat, jedeš
v džínách. Není to ale objevitel v tom smyslu, že jedeš někam něco
objevit a pak se vrátíš hezky zpátky do tepla domova. Ne, jedeš a jsi
odkázaný sám na sebe, respektive na skupinu lidí, s kterými jedeš. Sám
toho většinou moc nezvládneš, vždycky je dobré, když máš kolem sebe
lidi, na které se můžeš spolehnout. A to je pro mě pionýr.
Chodil jsi do Pionýra?
Chodil. To jsme chodili všichni. To byl jeden z paradoxů, který v té době
přišel. Jestli se nemýlím, tak Pionýr existoval už před rokem 1945 –
byla to jedna z organizací jako Junák nebo Sokol. A v naší době si
režim vybral zrovna tuhle organizaci a povýšil ji na povinnou, aby měl
o lidech přehled. Ale zrovna tohle období, i když je asi nejdelší, neberu
v jeho historii jako důležité. Chodil jsem do Pionýra, respektive do
´turisťáku´. Pro mě to byli lidi, kteří se chtěli potkávat a pracovat
s námi. Nechtěli, aby z nás vyrostly úplný trumpety.
Jak dlouho jsi tam chodil?
Od první třídy asi do patnácti nebo šestnácti. A potom jsem měl asi
začít dělat vedoucího, ale začal jsem dělat svou práci, a už jsem se
k tomu nedostal.
Nikdy jsi neuvažoval o tom, že bys vedl nějaký oddíl, pracoval
s dětmi?
To zase jo, to mě vždycky dost bavilo. Později jsem dokonce jezdil na tábory
jako vedoucí. Ty sice nebyly pod žádnou organizací, ale byly to pionýrské
začátky. Šlo o bigbeatové tábory uprostřed lesa, kde byla zařízená
zkušebna a jezdily tam děti, které se chtěly naučit hrát na nějaký
nástroj, potažmo naučit se hrát dohromady. To tu nikdy nebylo, nikdo to
nedělal. Je pravda, že tyhle děti byly často dost velký ´řízci´ – ve
věku od 11 do 16 let, většinou lidi, kteří část roku žili na ulici.
Mnozí z nich tam poprvé zažili, že je někdo bere vážně, že se někdo
zajímá, jak žijou, jestli se cítí na světě nějak platní. I to mi
přijde jako synonymum Pionýra – hledáš svou krevní skupinu. Máš
nějakou partu přátel, s kterými se můžeš potkat, někam patříš. Ten
pocit je hodně důležitý, protože člověk je ve výsledku stádní tvor, a
proto je dobrý mít tlupu, do který patříš. A pokud je ta parta postavená
na dobrých základech, tedy že je proto, aby se ti lidé potkali a pomohli
nejenom sobě, ale i směrem ven, pak v ní můžeš dostat ten pocit, že má
cenu být na světě.
Kdy a jak ses dozvěděl, že Pionýr existuje i po
revoluci?
Jsem docela pravidelným návštěvníkem Bambiriády v Praze, tehdy to bylo
tuším na Letné, a tam jsem mezi stany zahlédl stanoviště Pionýra.
Překvapilo mě to, to musím říct, protože jsem si myslel, že se ho
podařilo za těch čtyřicet let tak spojit s komunismem, že si nikdo
netroufne vzít ho a oprášit. Dát mu zpátky ten správný význam – že
to není nadávka, ale naopak obdivuhodné. Když o někom někdo říká, že
je pionýr, tak to pro mě je člověk, který je ochotný udělat o jeden krok
víc než všichni ostatní. Jít se podívat ještě o kus dál, kde nikdy
nikdo nebyl nebo kde všichni říkají: Tam ne, tam to bude moc těžký a
složitý. A ten, který řekne: Já vím, ale zkusím to, je pro mě
pionýr.
Nezjišťoval, ale asi proto, že jsem se na té Bambiriádě u pionýrského stanu zasekl na docela dost dlouho. Velmi mě potěšilo, že zmizel veškerý ideový balast, který tam strana dosadila, a že to je zpátky organizace, která má chuť poskytnout všem, kteří o to stojí, možnost najít takovouhle partu. Potěšilo mě, jak je různorodý. Že to není jedna cesta, ale že sdružuje všeliké možné zájmy.
Uvažoval bych o tom ve chvíli, kdy by holky řekly, že chtějí. Pamatuju si z vlastního dětství, že mě vždycky nejvíc bavily věci, pro které jsem se rozhodl sám. Myslím, že jakmile je to rozhodnutí od rodičů, tak v určitém věku to a priori není dobrý. Takže čekám a dávám dobrý pozor, na co by holky mohly zareagovat, na co by měly chuť. A v tom se je snažím podpořit. Je fakt, že Káča, ta starší, je to nejtypičtější městské dítě. Z čehož jsem trošku nešťastnej, protože já jsem z Řeže u Prahy a vyrostl jsem v lese. Ale Káča je dáma a výletům a podobným věcem moc nedá. Nicméně mladší Julča je velká turistka, takže mi dělá radost. Káča s námi jako malá taky chodila, ale už ji to přešlo. Julču to drží dýl, což mě těší. S rodinou máme u řeky pozemek, kam jsme si přivezli karavany. A teď jsme se s tátou a bráchama zbláznili a koupili jsme si šestimetrový indiánský týpí, čímž jsme si splnili ten sen ze Dvou divochů. Bydlíme tam a Julča je hodně nadšená. Ve svých osmi letech je schopná pracovat se sekyrou, nasekat si dřevo, udělat si oheň a to jsem fakt pyšnej tatínek.
To jsou ale přece naprosto ideální předpoklady pro vstup do
pionýrského oddílu…
To jo… Kdyby přišla s tím, že by o něco podobného stála, říkám
proč ne. Samozřejmě se to odvíjí i od toho, jestli už je tam někdo, koho
zná.
Naše sdružení přišlo loni s novým mottem: Pionýr je
dobrodružství na míru. Dá se nějaké dobrodružství zažít i ve tvém
hereckém povolání?
Dá, a asi proto to činím. Je to vždycky veliký dobrodružství, a protože
já ho takhle chci prožívat, je pro mě na míru. A myslím, že je to
výborné motto. Ve výsledku totiž záleží jen na tobě, jestli
dobrodružství zažiješ. Pokud ho chceš a stojíš o něj, pak ho
i prožiješ.
Považuješ se za dobrodruha?
Jo!
A máš v hlavě nějaké dobrodružství, které sis ještě
neprožil, ale chtěl bys? Máš nějaký dobrodružný sen?
To je těžký, protože bych to strašně nerad zakřikl. Mám víc štěstí
než rozumu, takže se mi ty sny plní každý den. Mám okolo sebe lidi, které
mám moc rád, jsou pro mě důležitý a mají rádi i oni mě. Dělám
práci, která mě baví tak moc, že ji ani nepovažuji za práci.
Čerpáš z toho, co jsi v Pionýru, resp. turisťáku
zažil?
Já myslím, že jo. Naučil mě nebýt sólař. Naučil mě fungovat ve
skupině. Že větší srandu si vždycky užiješ, když jsi s někým, než
když jsi sám. Že máš nějaký cíl a kolem sebe i lidi, se kterými ho
můžeš dosáhnout. V tom je divadlo stejné – někdo na tebe musí
posvítit, někdo ti připraví kostým, nejsou to zkrátka jen ti kolegové na
jevišti. Za divadelním organizmem se skrývá obrovský tým lidí, bez
kterých by to nefungovalo. A tahle pospolnost mě baví a to si myslím, že
mi dal i ten Pionýr v dětství. A myslím, že ta dovednost fungovat ve
skupině se musí svým způsobem pěstovat – pracovat na tom a učit se to.
A nejlepší je, když se ji učíš podvědomě jenom tím, že tam jsi.
A když je to od dětství a ve skupině, která ti dá místo, dá ti
možnost, abys jí byl platný, ale zároveň tě naučí, že je třeba
respektovat určitý hranice zase někoho dalšího, je to důležitý do
celýho žití.
Letos to je už 23 let, co Pionýr obnovil samostatnou činnost. Je
něco, co bys mu chtěl popřát?
Džíny! Aby fungoval jako džíny. Zná je každej, nosí je každej a ještě
pořád jsou znakem lidí, kteří se chtějí lišit v tom dobrém slova
smyslu. Jsou znakem jakéhosi rebelství, mladistvosti, energie a zároveň
mají velkou tradici. Je to praktická věc, která se ti hodí, ale neobnosí
se. Zkrátka džíny!
Kdo je Jan Zadražil
Jan Zadražil se narodil 5. listopadu 1975 v Řeži u Prahy, je ženatý
a má dvě dcery – čtrnáctiletou Kateřinu a osmiletou Julii. 
Vystudoval Státní konzervatoř v Praze a během svého života už si zahrál
na mnoha pražských i mimopražských scénách, například ve Strašnickém
divadle, Divadle Na Fidlovačce, Na Vinohradech, Pod Palmovkou, v Jihočeském
divadle v Českých Budějovicích, v Divadle F. X. Šaldy v Liberci,
Středočeském divadle v Kladně nebo v brněnském Divadle Husa na
provázku.
Před čtyřmi lety si během Divadelního léta pod plzeňským nebem střihl
roli Chlestakova v Gogolově Revizorovi, od listopadu 2005 je možné ho
vidět v novém pojetí kultovního představení Balada pro banditu.
V posledních letech se objevuje také ve filmu (Vy nám taky, šéfe!,
Labyrint) a v televizi (Přešlapy, Cesty domů, Černá sanitka). Honza
Zadražil také hraje a zpívá v kapele Moje řeč.
Ptala se Mirka Tolarová.
Foto: bastyan.cz, archiv Divadla v Celetné, archiv Divadla Husa na provázku,
archiv J. Zadražila.
Tento rozhovor vyšel také v Mozaice Pionýra v únoru 2013 – na stranách 6 a 7.